TRADICE, KTERÉ PŘEDCHÁZÍ SVATEBNÍMU DNI

Svatební smlouvy: věno, výbava, jitřní dar, obvěnění

Svatební smlouvy, jaké dnes již neznáme, se týkají následujících čtyř tradičních pojmů: věno, výbava, jitřní dar a obvěnění. Některé z nich se používají dodnes. Tyto smlouvy byly do roku 1950 nedílnou součástí právních úkonů k uzavření manželství. Byly zrušeny až s příchodem rodinného zákona, jako přežitek související s nerovnoprávným postavením ženy.

Věno

Šance na vdávání nevěsty záležely až do roku 1950 z velké části na jejím věnu. Platilo: čím větší věno, tím větší šance se vdát. Podle zvyku nevěsta nebo někdo za ni odevzdal ženichovi nemovitosti, které měly ulehčit náklady spojené s jeho nastávající povinností živit manželku. Většinou to byla větší částka peněz, majetek, na venkově se dával dobytek. Nebylo vzácností, že se dívky vdávaly ve věku 16 - 17 let, pokud měli totiž rodiče potřebné věno, na venkově byly z dívek nevěsty hned, jak k tomu byla dobrá příležitost. Jak bylo věno velké, se určovalo podle živnosti, do které se nevěsta vdávala, a tak platilo, že pokud její věno bylo větší a rovnalo se skoro polovině ženichova majetku, tak byla přijata „do polovice“, což znamenalo, že byla spolumajitelkou ženichovy živnosti. Šlo tedy o důležitou svatební smlouvu, která upravovala majetné vztahy.

Výbava

Výbavou se chápaly různé potřebné praktické předměty, které nevěstě a  ženichovi střádali jejich rodiče a prarodiče. Byly to věci různé: přes ložní prádlo, ubrusy, kuchyňské příbory a nádoby, přes nábytek atd. Výbavu do manželství přinášeli oba novomanželé, ale většinou byla větší ta nevěstina. Na počátku 20. století se taková výbava mohla skládat i z  věcí, které byly užitečné pro nevěstu v hospodářství, tzn. motyky, vidle, košťata, postele, truhly a i drobnosti jako zástěry, šátky, střevíce. Stejně tak i ženichovi rodiče dávali do manželství peřiny, šatstvo, prádlo a další potřebné věci do domácnosti.

Jitřní dar

Jitřní dar je smlouvou v dnešní době takřka nemyslitelnou a  nepochopitelnou. Před rokem 1950 byla závazná jen pro nevěsty a to jen pokud byla zapsána do notářské knihy. Byla podmínkou, aby nevěsta vstupovala do manželství jako panna. „Jitřním darem“ se pak nazývalo odškodnění za to, že nevěsta ztratila panenství již před uzavřením manželství.

Obvěnění

Tato smlouva je jakýsi přídavek věnu, který dostávala nevěsta od ženicha (většinou pokud byl ženich z majetnější vrstvy), aby měla bohatší věno.

Ohlášky

Každá svatební dvojice musí v dnešní době projít prohlášením, že znají vzájemně svůj zdravotní stav, že do manželství vstupují dobrovolně a že nežijí v jiném trvajícím manželství. Málokdo dnes ale ví, že toto pravidlo existovalo v minulosti ve formě ohlášek. Ohlášky vyzývaly občany, aby upozornili na překážky na cestě k uzavření manželství, pokud o nějakých věděli. Občané pak oznamovali např. již trvající manželský svazek jednoho ze snoubenců, příbuzenství snoubenců apod. Ohláška vyzývala, aby každý, kdo by věděl o nějaké překážce k zamýšlenému manželství, ji oznámil příslušnému občanskému nebo církevnímu úřadu. Námitku mohl pronést kdokoliv. Ohlášky byly do roku 1918 jen církevní, po vzniku první republiky byly dvojí – občanské, které se vyvěsovaly na úřadech, i církevní, které se ohlašovaly během nedělní bohoslužby. Ohlášky byly součástí zákonních formálnosti, které se vázaly k uzavření manželství. Vyhlášky měl za povinnost vyjednat ženich po námluvách. Četly se většinou třikrát, bohatší si připláceli ale i další čtení.

Námluvy

Námluvy neboli zásnuby byly za starých časů velkou událostí pro všechny zvědavce ve vsi. Na námluvy se chodilo především o svátečních dnech (sobota a neděle) a to do domu nevěstiných rodičů. Chodívali tak ženich s otcem, dohazovač nebo družba, a pak rychtář s konšelem a jiní muži z příbuzenstva. Matka s muži na námluvy chodívala jen v případě, že nevěstu ještě neznala. Někdy se před námluvami chodilo i „na zvědy“, na kterých se zjišťovalo věno nevěsty. O námluvách šel ženich mezi muži jako poslední do světnice a družba k němu přivedl nevěstu. (Předtím družba oznámil důvod jejich návštěvy.) Vždy se očekávalo, že hospodář muže jaksepatří uvítá a dá svolení ke sňatku. O souhlas žádal družba, nikoliv ženich, a to jak otce, tak matku. Poté již následovaly domluvy kolem věna a oslava, která se přetáhla přes půlnoc. Na námluvách se také sepsala svatební smlouva. Za tímto účelem byli na námluvách proto rychtář nebo kantor, kteří ji napsali.

Svatební koláčky

Koláče se pekly dříve v domě rodičů nevěsty a ženicha. Byly malé i  velké a byly v podstatě tím, co dnes představuje svatební dort. Krajově se pekly dva koláče, pro každého ze snoubenců jeden. Koláče ženy pekly a  nosily do domu nevěsty a ženicha, za což byly odměněny pohoštěním, většinou s kořalkou. Při této příležitosti se pak dělával další zvyk, kdy ženy odnesly na odchodu z domu nějaký předmět, který ženich musel na svatbě vykoupit. Dnes se s koláčky také setkáte. Nejčastěji si je dnes dáte na hostině, kde jsou rozmístěné na stole s pohoštěním.

Rozmarýnová snítka

Používala se odedávna v podobě malé větvičky, která měla ozdobný účel. Dnes již ji známe skoro jen a nejvíce ze zdobení hostů na svatbě. Za starých časů se nosila i před svatbou, o jejích přípravách. Byli jí ozdobeni všichni muži, kteří šli na námluvy. Rozmarýn byl za minulých časů i zásnubním symbolem, nosili jej nevěsta s ženichem v době ohlášek: ženich nosil zelenou rozmarýnovou větvičku a nevěsta zelený rozmarýnový věneček.

Loučení se svobodou (Svíca)

Rozlučka se svobodou, kterou známe i dnes, bylo tradičním završením svatebních příprav. Této oslavy se zúčastnili jen svobodní. Ženich se loučil s mládenci a nevěsta s družičkami a kamarádkami. Organizačně připadla tato oslava aspoň dva dny před svatbou, většinou je tomu tak i  dneska. Bylo to (stejně jako dnes) z praktických důvodů – aby na svatbě byli čilí. Program loučení se svobodu byl však dříve pestřejší, vše mělo svá pravidla. Mládenci stavěli „slavobrány“, které družičky zdobily myrtami a květinami. Dívky pletly věnečky a pírka jako ozdoby pro svatebčany. Vyzdobily nakonec i celý dům nevěstiných rodičů. Od nevěsty se čekalo, že věnečky a pírka pokropí vlastními slzami jako symbol rozloučení se svobodou. Taková oslava končívala i v dřívějších dobách až po půlnoci a při jejím závěru se často sešli i ženatí a vdané. Vše doprovázela muzika. Nevěsta během večera dostávala gratulace a dárky a  po zpěvu a hodování se do domu jejích rodičů přesunuli i mládenci.

Oznámení a zvaní na svatbu

Svatba se dnes běžně oznamuje svatebním oznámením, doplněným písemným nebo osobním pozváním ke svatební hostině. Zůstává záležitostí obou snoubenců. Charakteristické jsou zvací koláčky, jsou také pozvánkou na svatební hostinu. Koláčky, které by měly mít nejméně tři různé náplně, jsou považovány za vizitku kuchařského umění hospodyně. Vzhledem k tomu, že se jedná o zvyk nejen hezký, ale také velmi chutný, nehrozí pravděpodobně jeho zapomenutí.