Svatební zvyky na Čechách

Barvy

Modrá a ne černá, budeš vždycky věrná, říká se. Každá nevěsta ví, že musí mít na sobě aspoň kousíček modrého. Zelená se odjakživa spojuje s nebezpečným květnem, měsícem mimomanželských lásek ve volné přírodě, který je pro manželství přímo zhoubný. Někdy se zelená pokládá za tak nešťastnou barvu, že se při svatbě nikde nemá objevit sebemenší kousek zeleně, dokonce ani na mísách s pohoštěním.
Sukně modrá - láska věrná,
zelená a bílá - nikomu nejsi milá.
O světle fialové barvě se někdy říká, že představuje lásku k pravdě a pravdivou lásku.

Čepení

Při němž ženy za zpěvu písní, vyjadřujících ztrátu dívčího vínku a rozloučení se svobodou, rozplétaly nevěstě vlasy, sundávaly věneček    a nasazovaly na hlavu čepec jako symbol přechodu mezi vdané ženy, ztratilo svůj původní význam, většinou se také již nedodržuje.

Dary

Vzájemné tradiční dary snoubenců (střevíce, košile a šátek) buď přetrvávají v určité obměněné formě nebo se mění ve šperk pro nevěstu, zatímco ženich nedostává nic. Často se uvádí jako svatební dar ženicha nevěstě svatební kytice, což dříve nebylo, neboť nevěsta měla při oddavkách v rukou modlitební knížky. Dříve se také udržoval zvyk obdarování tchyní: ženichova matka od snachy a nevěstina od zetě nejčastěji obdržely látku na šaty, ženich posílal i kytici.     A další pověry! Všeobecně se za nevhodné pokládají špičaté nebo ostré předměty, protože by mohly ublížit lásce a měly by být přijaty pouze výměnou za peníz! Symbolické dary byly však běžné a například nůžky se dávaly, aby přestřihly nit lásky, kdyby se z manžela stal nevěrník. Někdy se říká, že známý neklid po sedmi letech společného života, který je tak často příčinou rozpadu manželství, vzniká v tuto dobu, protože svatební dary se blíží ke konci svého užitečného života a potřebují nahradit novými.

Déšť nebo slunce

Počasí v den svatby je důvodem ke vzniku spousty mýtů a pověr. Nevěsty celého světa doufají, že právě jejich svatební den bude slunečný. Slunce je obvykle spojováno se sexuální stimulací, a proto i budoucí plodností. Ve Skotsku bývalo zvykem, že nevěsta kráčela se sluncem, tedy přešla podle jižní strany kostela směrem od východu k západu a pak pro štěstí kostel třikrát obešla ve směru sluneční dráhy. U Indiánů z oblasti Chaco v Jižní Americe je sňatek neplatný, dokud ráno po svatbě slunce neozáří novomanželům nohy.
Déšť o svatebním dni znamená buď slzy, anebo plodnost a dokonce se tvrdí, že padá-li déšť na svatební věneček, je to dobré znamení. Přižene-li se během obřadu bouřka, bude manželství bezdětné, ale sníh je požehnáním a bohatství bude přímo chumelit.

Družba

Měl dříve významnou obřadní funkci, v současnosti je to již většinou jen postava k obveselování. Úloha družby se dnes přesunula na svědky. Tip: je dobré požádat někoho známého, kdo je výřečný, zábavný a dobrý organizátor, aby se staral o úspěšný průběh svatebního veselí.

Družičky

Instituce družiček, ačkoli přetrvala až do 20. století, má kořeny ještě v pohanských dobách a zvycích. Družičky, jejichž slavnostní šat se měl co nejvíce podobat svatebním šatům nevěsty, totiž měly tímto způsobem zmást zlé duchy, aby tak snadno nepoznali, která z dívek je nevěsta        a nemohli na ní “páchati zlé moci”. Zpravidla se jednalo o mladší dívky, panny, z rodiny nevěsty nebo alespoň ze stejné vesnice. Družičky dnes spíše zdobí auta a svatebčany. Dnes je tato role vyhrazena spíše dětem, jimž poskytuje zábavný zážitek. Dětské dvojice družiček a mládenců nesou nevěstě závoj, což ale v tradiční svatbě nebývalo.

Hostina

ať už se koná doma nebo v hostinci, dochází před vstupem k řadě zvyků: nevěsta musí říct své nové jméno, následuje rozbití talíře a jeho zametání oběma novomanželi. Tento zvyk měl kořeny hned ve dvou pověrách  že střepy přinášejí štěstí a že společným zametáním novomanželé prokáží vůli spolupracovat a jejich manželství pak bude harmonické. Patří sem také přenášení nevěsty přes práh a jídlo z jednoho talíře (polévka).

Krmení polévkou

Podobně jako v případě rozbíjení talířů mělo společné pojídání polévky novomanželi z jednoho talíře na svatební hostině symbolizovat jejich spolupráci. Druhý význam, který je snad ještě podstatnější, je symbol onoho společného rodinného krajíce, z něhož je nutno si brát a dávat rovným dílem. Právě pro tuto ušlechtilou symboliku je uvedený svatební zvyk dodnes velmi rozšířen.

Loučení se svobodou (Svíca)

V tradičním pojetí probíhalo tak, že se v předvečer svatby podle pohlaví sešli v ženichově a nevěstině domě svobodní přátelé a vrstevníci snoubenců, kteří připravovali výzdobu na svatební den, zejména zdobili svatební májky. Přitom se notně popíjelo, zpívalo, tančilo a veselilo. Loučení se svobodou se těší velké oblibě i dnes. Jde však již o výlučně chlapskou záležitost, kdy se ženich spolu se svými kamarády několik dnů před svatbou loučí se svobodou, což se též řádně zapíjí. V tom zůstala tradice nezměněna.

Námluvy

V minulých stoletích začínala v Českých zemích příprava svatby námluvami. Ty dojednával družba. Společně s ním přišli ženich a jeho otec do domu nevěsty, kde se dojednalo nevěstino věno a majetek, který přinese do manželství ženich. Pokud se otcové ženicha a nevěsty nedohodli, z námluv sešlo, což bylo provázeno vznikem zarputilé nevraživosti obou rodin, jak to ostatně barvitě popisují některá klasická díla české literatury.
Oznámení a zvaní na svatbu  svatba se dnes běžně oznamuje svatebním oznámením, doplněným písemným nebo osobním pozváním ke svatební hostině. Zůstává záležitostí obou snoubenců. Charakteristické je pečení koláčů, zvací koláčky se podle tradice pečou několik týdnů před svatbou. Rozdávají se příbuzným, přátelům a sousedům a jsou zároveň pozvánkou na svatební hostinu. Koláčky, které by měly mít nejméně tři různé náplně, jsou považovány za vizitku kuchařského umění hospodyně. Vzhledem k tomu, že se jedná o zvyk nejen hezký, ale také velmi chutný, nehrozí pravděpodobně jeho zapomenutí.
Přenášení přes práh  ženich přenáší nevěstu přes práh jejich společného domova prý proto, aby přelstil zlé duchy, kteří číhají pod prahem. Jiný význam: symbolický začátek nového života.

Rýže

aby bylo novomanželům dopřáno hojně potomků, jsou zasypáni po obřadu rýží, někdy také konfetami, oříšky či rozinkami nebo bonbóny. Stejný význam má i jiný zvyk, během svatební hostiny je nevěstě posazeno na klín malé dítě. Dříve při pečení koláčů nevěsta upustila kus těsta na zem, aby měla děti.


Svatba

se má konat podle zvyků obvyklých v místě nevěsty.

 


Svatební den

hosté se scházejí u obou stran a ženich přijíždí se svými rodiči a svatebčany auty do domu nevěstiných rodičů. Nevěsta se obléká s pomocí kamarádek nebo žen z příbuzenstva, žádný muž nesmí být přítomen. Při příjezdu do nevěstina domu odpadá většina zvyků, místy se udržuje výkup nevěsty (za peníze, za láhev, za dort) a schování nevěsty. Zůstává rozloučení s rodiči, ať ve formě pouhého rozloučení a popřání šťastné budoucnosti, nebo tradičního požehnání a poté poděkování snoubenců za vychování. Proslov rodičů pro požehnání nemá nijak ustálenou formulaci. Děkování za svou a partnerovu výchovu je bráno jako morální povinnost, většinou je pronáší ženich.


Svatební řeči

neodmyslitelnou součástí svatební hostiny byly dříve řeči a vinše, dnes za jakousi jejich náhradu lže pokládat veřejná čtení různých svatebních blahopřání, přípitky.


Únos nevěsty

dochází k němu během hostiny, tento zvyk se rozšířil z Moravy, jeho provádění je spíše výjimkou, nejen pro nešťastné události, k nimž někdy dochází, ale i proto, že narušuje společenskou atmosféru svatebního veselí. Pozor: Akce by se měla každopádně časově ohraničit, aby ostatní hosté dlouhé hodiny nečekali na nevěstin návrat.


Věno a výbava


Na rozdíl ode dneška, kdy se rodiče obou novomanželů zpravidla snaží podle svých možností vybavit nový domov svých potomků, jak se dá, bývala tato záležitost relativně donedávna výlučnou povinností rodiny nevěsty.
Na její věno a výbavu se tak často střádalo již od dívčina narození. Podle výbavy bylo také posuzováno bohatství celé rodiny. Nevěsta si proto odvážela výbavu na otevřeném voze. Vdávat dceru nebyla v dřívějších dobách žádná maličkost. Chudší lidé si z toho důvodu často přáli spíše narození syna, kde tyto výdaje nehrozily.


Vybírání peněz pro nevěstu

 

během svatební hostiny ztrácí svůj závazný charakter a ve své tradiční podobě se již prakticky nevyskytuje. Peníze novomanželům dávají obvykle jen příbuzní, a to spíše skrytě, často mimo průběh svatební hostiny.
Zatahování patří mezi zvyky, které se udržely, i když původní smysl, výkup nevěsty, provdávající se do cizí obce, se ztratil a dnes se udržuje jen jako zábava. Zatahuje se provazem, stuhou, šňůrou, na níž visí povijan, dudlíky, myrtové věnečky, zatahuje se i kládou přes cestu. Dnes zatahují spolupracovníci či kamarádi ženicha a dovolí novomanželům pokračovat v cestě, jen když se ženich „vyplatí“. Tímto způsobem se ženich vykupuje ze svých „mladických hříchů“. Dnes se většinou zábava soustředí k východu z úřadu  ženichovi se navléká chomout, přivazuje se mu koule na nohu, nevěsta dostává do rukou bič, panenku k pochování, ženich dokazuje svou sílu štípáním špalku, společně přeřezávají tupou pilou kládu apod.

K dalším tradicím svatby patří snaha uchovat něco, co by sváteční den bezprostředně připomínalo: nevěsty lisují některé kvítky ze své svatební kytice, někdy ji suší celou. Dodnes se traduje, že nevěsta by měla mít v den svatby něco nového (symbol nového života), něco starého (např. rodinný šperk, závoj), něco vypůjčeného, nejlépe od nejbližší přítelkyně. Velmi rozšířené byly i svatební podvazky, což byla dříve stuha volně uvázaná pod kolenem, a nevěsta si ochotně vyhrnula sukni, aby jí ho zájemci  mohli stáhnout (nosily se pro štěstí).V případě úmrtí někoho z rodičů novomanželů pokládají ve svatební den kytici na hrob. Tato tradice je známá jak ve městech, tak i na vesnici.