VAŠE NEJZAJÍMAVĚJŠÍ PŘÍBĚHY

 

Nejzajímavější příspěvky, z nichž budou vylosování
výherci 10. října 2010. Soutěž stále běží, jak jste se seznámili nám můžete
posílat až do konce září.

JAK JSME SE SEZNÁMILI ?   Příběh paní Romany Zemanové

 

.. od malinka jsem se sestřenicí jezdila na prázdniny k babičce a dědovi
na malé městečko –vždy nám u nich bylo dobře, ale prázdniny roku 1997 byly
pro mě osudné .. každým rokem jsme zde poznali spoustu kamarádů a jako
třináctiletí jsme s partou šli na naše známé oblíbené koupaliště, kde jsme
často pobývali. Jednoho z kluků napadlo,že se zastavíme ještě pro Míru ..
zazvonili jsme a z okna se naklonil pohledný sympatický kluk s jemným
blonďatým melírem (dříve melír ještě nebyl obvyklí) … prvním pohledem jsem
věděla,že se zaril hodně hluboko v mé hrudi .. prvním pohledem jsem chtěla
být s ním.. Jak jsem se časem dozvěděla – bylo to vzájemné. Ještě ten den
jsme si vyměnili spoustu nádherných a dlouhých pohledů, úsměvů .. a každý
den se na sebe těšili – ani nevím kdy jsme spolu začali chodít – téměř asi
od prvního pohledu .. byly to nádherné prázdniny,ale prázdniny bohužel
končí a tak v září jsem se vrátila domů – do Prahy. Snažili jsme se být v
kontaktu – pár sms měsíčně, 3 dopisy měsíčně, ale oba jsme cítili,že nám to
spíše ubližuje ..

Dočkali jsme se ale prázdnin 1998 – opět jsme trávili prázdniny u babičky
a opět jsme byli spolu – šťastný,ale hodně se změnilo – byl obklopen partou
kluků,kteří se mu vysmívali a tak mě opustil .. cítila jsem ale že mě
miluje a tak jsem se na něj ani nezlobila – 3x za ty prázdniny se ke mně
vrátil a chtěl být se mnou, ale také 3x se mi omluvil a odešel ode mě ..
rozchodem končily i další prázdniny .. jezdila jsem k babičce i na menší
prázdniny – Vánoční, jarní .. ale vyhýbala jsem se mu – nechtěla ho vidět
..a když jsme se potkali – stále naše pohledy byly plné, ale nebyli jsme
spolu.Snažila jsem se o nový vztah,ale byl prázdný,neboť vše patřilo jemu.

.. nastaly prázdniny 1999 – ukončila jsem základní školu a rozhodla se žít
jinak – nechtěla jsem trávit prázdniny u babičky a opět se trápit, odjela
jsem tedy s rodiči do zahraničí a snila si o střední škole .. když přišla
sms – od něj .. :o) psal,že je s klukama v kempu a přesto,že je obklopen
novým prostředím, novými děvčaty kolem, .. myslí stále jen na mě .. za ten
týden v zahraničí jsme si napsali spoustu sms a ještě ten den, co jsme se
vrátili domů, jsem utíkala na autobus a jela za ním!Okamžitě jsme se sešli,
obejmuli se a od té doby …. jsme spolu .. nyní je rok 2010 .. před dvěma
lety jsme měli svatbu a máme spolu dva syny … přesto,že jsme si museli
ještě projít mnoha životníma překážkama - stále stejně – strašně moc ho
miluji a dle jeho slov – je to vzájemné..

 

JAK JSME SE SEZNÁMILI ?  Příběh slečny Renáty S.

 

Bylo mi 16 let když jsem studovala na střední škole a naskytla se možnost
jet na matematicko-fyzikální soustředění (ještě že jsem jela, asi nikdy
bych nepotkala svého snoubence - v té době Slovák studující v Praze a já
Češka z Ostravy). Do té doby jsem ještě nikde sama nebyla, protože mi to
maminka nedovolila, jelikož se v té době šířily fámy o různých táborech,
nechtěla pustit ani mě. Na mé naléhání a přemlouvání a uvedení informace,
že se jedná o školní akci - tudíž že tam budou i starší slušní učitelé jako
vedoucí (což byl veliký omyl - když jsem spatřila prvního organizátora
soustředění, uvědomila jsem si, že všichni to jsou mladí studenti VŠ), mi
nakonec maminka povolila a já jela.
První den když jsem přijela do tehdy mě neznámého místa, jsem ho poprvé
uviděla - stál tam s roličkou odpadkových košů v ruce, oblečený do
vojenského oblečení, dvoumetrový muž - šel z něj respekt, až na tu roličku
sáčků. Měl hrát vojáka, který pouštěl přes ,,hranice" osoby a kontroloval
je, zda něco nepřenáší (v našem případě alkohol, jelikož jsme ještě nebyli
zletilí). Tehdy se na mě jen podíval a zasekl se, tak jsem šla dále a on
pokračoval s kontrolou na jiných. Uplynul týden nevšímání si mě a já se
také zabývala spíše soustředěním a akcičkama, které nám připravili orgové.
Předposlední den se ale stalo něco, co byl asi zlom, průlom pod ledy
mlčenlivosti - uprostřed poslední hry mě svalil na zasněženou plochu a
začal mě koulovat. Třicet lidí na nás koukalo co se děje a on si jen hrál
=) . Až později, na rozlučkový večer, jsem pochopila, že to znamená něco
více.. pokus o kontakt.. večer na rozlučkovém dni jsme spolu tančili a pak
si celou noc povídali... myslela jsem si, že ráno to bude jiné a nebude si
mě všímat.. ale opak byl pravdou.. přisedl si ke mě... už jsou to 4 roky a
stále jsme spolu, akorát sedíme v našem bytečku a ne v jídelně jako tehdy
=) plánujeme svatbu, tak snad nám to výjde =) v to pevně doufám. Až teď si
vlastně uvědomuji, že si mě začal všímat už dříve, jednoho dne nám
organizátoři přinesli snídani do postele... ON ji přinesl mě =)

RennyeS

 

AKO SME SA ZOZNÁMILI ?    Příběh paní Mary

 

"Ahoooj, ideš von?" ozve sa mi v domácom telefóne dobre známy hlas. Jasné,
Martin... Kamarát s prenikavými modrými očami, vyšportovanou postavou a
neposlušnými blonďavými vlasmi. Stelesnený ideál mnohých dievčat, ktoré po
ňom poškuľujú, hádžu úsmevy a koketne žmurkajú. Áno, mohol by mať
ktorúkoľvek z nich, a je si toho dobre vedomý. Tak prečo si "vybral" práve
MŇA? Denne mi volá, píše zamilované SMS-ky, nosí čokoládu, a mne je z toho
smutno. Nechcem ho trápiť, ale ani v ňom živiť falošnú nádej, že my
dvaja...raz ... niekedy... Už som mu to toľkokrát naznačila, vysvetlila, no
on to akosi stále nechce pochopiť. Mám ho rada, ale iba ako dobrého
priateľa, nič viac. Sme predsa úplne rozdielni! Prečo to nevidí? Možno sa
mu na mne páči práve to odmietanie, doteraz také niečo nezažil. Skrátka -
NIE preňho nie je odpoveď ... Jáááj, je to do zbláznenia, - pomyslím si v
duchu, kým pomaly kráčam dole schodmi nášho paneláku. Pred vchodom stojí
Martin- typicky vysmiaty, nahodený a sebavedomý. No a pár metrov za ním
ešte ktosi...Nejaký chalan, ktorého som však doteraz nevidela. "No ahooj,
toto je Peter, môj najlepší kamoš a parťák už od detstva. Stále mu o Tebe
rozprávam, tak som chcel, aby Ťa videl aj naživo. Musí predsa spoznať
vyvolenú dámu môjho srdca!" takmer s noblesou nás zoznamoval Martin.
Peter bol výzorom i povahou jeho pravý opak. Vlasy mal tmavohnedé a
vlnité, oči čokoládovo hnedé, bol vyšší, štíhly a na rozdiel od Martina
tichý, skromný, hĺbavejší... "Hmm, protiklady sa asi naozaj priťahujú",
preblesklo mi hlavou.
Vykročili sme smerom do mesta- to bola naša klasická prechádzka. Martin
stále niečo vravel, a bolo mu snáď úplne jedno, či ho niekto počúva alebo
nie. Akosi prirodzene sme sa teda s Petrom na seba pousmiali a začali sme
viesť debatu sami. Ani sme nepostrehli, kedy sa Martin od nás oddelil, aby
si kúpil bagetu...
S Petrom bolo stále o čom hovoriť. Z introvertného chlapca sa vykľul
nielen výborný poslucháč, ale aj citlivý, pozorný a vtipný mladík s
triezvymi a rozhľadenými názormi na svet (ktoré boli viac-menej zhodné s
tými mojimi, to sa nedalo nevšimnúť).
Zvečerievalo sa, nadišiel čas rozlúčky. Martin ukončil svoj monológ, Peter
mi zaželal pekné sny a ja som už niekedy vtedy začala tušiť, že dnešný deň
nebol len náhoda...
O pár dní sme sa s Petrom nečakane stretli na námestí. Slovo dalo slovo a
po príjemnom posedení v kaviarni ma odprevadil domov. Obaja sme cítili, že
sa ČOSI deje, bolo nám spolu fajn, ale...Bol tu ešte Martin... "Vieš, on Ťa
má veľmi rád..."načal potichu Peter túto neľahkú tému a problém, ktorý i
mne rezonoval v mysli po celý čas. "Je to môj najlepší priateľ, všeličo sme
si už spolu prežili. Nedokázal by som ho oklamať, ani ho poza chrbát
podraziť... Taký bol nadšený, že nás zoznámil! Stále hovoril, ako mi musí
ukázať to skvelé dievča, ako ťa musím spoznať..." Presne som vedela, čo
tým myslí a úplne som ho chápala... "Jasné, tak - kamaráti!"usmiala som sa.
"Kamaráti," usmial sa i Peter.
A naozaj - stali sa z nás nerozluční priatelia, trávili sme spolu veľa
voľného času. Postupne sme sa spoznávali viac a viac, boli sme si bližší a
bližší. Plynuli dni, mesiace, napokon i celý rok. Bolo stále ťažšie byť
"len" priateľmi, srdiečka nám obom bili na poplach, keď sme boli pri sebe.
Martin si, samozrejme, všímal len sám seba, no pritom sa nevzdával svojich
ilúzií o nás dvoch. Chcelo to nejaký plán, ako ho konečne odo mňa
odpútať...A osud opäť trošku zasiahol.
V meste sa mal konať vychytený koncert a Petrovi sa podarilo na poslednú
chvíľku zohnať 4 lístky. Zavolala som teda aj svoju dobrú kamošku - veľkú
kočku, ktorá bola single a navyše - tajne snívala o modrookom blonďavom
princovi...
Pred koncertnou halou už bol riadny nával, ľudia sa tlačili ako sardinky.
Vtedy ma ktosi zozadu chytil za ruku a preplietol si prsty s mojimi..."Daj
mi ruku, aby sme sa nestratili", zašepkal mi Peter do vlasov... Telom mi
prebehli zimomriavky.
No namiesto toho, aby sme si v prítmí haly užívali vzájomnú blízkosť,
stále sme mali na pamäti len jediné: Aby nás Martin nezbadal, aby sme ho
neranili...
Zrazu ma Peter jemne šťuchol a ukázal smerom ku dverám, s potláčaným
smiechom. Obzrela som sa a - zbadala som Martina, ako objíma moju kamošku,
ktorá bola šťastím celá bez seba. Obaja si ani nevšímali okolie, mali oči
len jeden pre druhého.
Nemohla som udržať smiech!
Peter ma tiež objal, nežne pohladil po líci a so slovami "Myslím, že už
konečne môžeme" mi dal krásnu, nezabudnuteľnú a romantickú pusu...
Z koncertu sme odišli pekne "popárení". A zostalo nám to dodnes. S Petrom
sme si pred tromi rokmi a po šiestich rokoch "randenia" povedali svoje ÁNO
a naše šťastíčko len umocnilo narodenie našej prekrásnej dcérky. Má v
očkách rovnaké šibalské ohníčky ako jej tatinko a ja pri pohľade na nich už
viem, ako vyzerá tá najväčšia láska na svete... A hoci by som si nikdy
nemyslela, že mi manžela "dohodí" môj nápadník, som mu za to vďačná :-)


 

JAK SE TO VŠECHNO SEBĚHLO ?   Příběh paní Kláry


David (tehdy 34 let), měl na internetu zveřejněný svůj článek o bydlení z
hlediska Feng Shui (projektuje totiž byty a domečky a o umění FS se
zajímá). Já jsem si článek přečetla a to tak, že jsem se na něho dostala
odkazem z profilu jeho kamaráda na seznamce. Vůbec mě nenapadlo, že by
byl volný, ani že bych se s ním chtěla seznámit. Články, které na www
stránkách měl byly zčásti i články jeho přítelkyně (tehdy bývalé, ale to jsem
nevěděla). Já jsem mu e-mailem napsala jen reakci "Ano Feng Shui je
super" nebo něco v tom smyslu - prostě že je na tom co píše něco pravdy .
On mi odepsal, a pak jsme si začali psát...psali jsme si a začali si
volat, hlavně proto, že jsem byla z Prahy a on z Brna. Pak mi navrhl, že
přijede. Byla jsem docela v šoku-já jsem jeho fotku viděla (ani se mi
tehdy moc nelíbil :o)) a on mojí ne - přesto řekl, že se staví - že přijede
250 km (měl tehdy nějakou schůzku asi 100 km od Prahy). A tak přijel a
šli jsme na krátkou procházku, a pak do restaurace, kde už jiskra maličko
přeskočila. Po předchozích vztazích jsem se nechtěla hned moc vázat, tak se z nás
nejprve stali přátelé. Jezdila jsem za ním do Brna-jen na víkendy, z této doby je fotografie
JestePratele-ta je asi ze začátku února roku 2009 a 14.2.2009 jsme spolu
začali "chodit". Zpočátku to bylo na dálku trošku složité - jezdit z
Prahy do Brna a z Brna do Prahy je dosti časově i finančně nákladné. Navíc
jsme neměli někde možnost "vybudovat" něco víc. Pak se David rozhodl
přestěhovat do Prahy, ale k jeho škodě-Praha mu nevyhovovala, protože měl v Brně na
IČO rozjednané pracovní projekty a zakázky, a tak jsem se rozhodla
přestěhovat za ním do Brna. Teď jsme tedy konečně naplno v jednom městě
a je nám fajn. :o)

Klára (nyní 32let)

 

POHÁDKA  Příběh paní Lenky Řepové

 

Byl obyčejný březnový den. Jaro pomalu přicházelo, ale ti dva, o nichž je tato pohádka, těm to bylo jedno. Ten den se zdál být stejný jako všechny ostatní. Bylo nevlídno a ti dva vůbec netušili, jak osudové setkání je za chvíli čeká. Pršelo. Po oknech stékaly potůčky vody. Vůbec se jí nechtělo na tu písemku z biologie, a navíc když je takový nečas. Seděla nad otevřeným sešitem a byla myšlenkami v úplně jiném světě. Uvažovala, co by dělala, kdyby do té školy nemusela.
„No a nechceš se stavit za babičkou do nemocnice místo školy?“
Trhla sebou. „Cože?“, zněla její odpověď.
Maminka zopakovala tutéž větu.
„To jako já? A sama?“, odpověděla dívka.
Moc se jí nechtělo, s babičkou si nikdy moc nerozuměla, ale ta myšlenka jí ležela v hlavě. Obvolala všechny známé, ale nikdo s ní jet nechtěl. Už už si říkala, že nikam nepojede, vytáhla opět sešit a zapla svého věrného přítele. Mobil. Jediná záchrana. Zapla chat. „Tak kam půjdu? Čajovna prázdná…Zkusím Láska přes internet…“, a vešla.
Mezitím, v desítky kilometrů vzdáleném městě, už od rána seděl chlapec ve škole. Znuděný, a stejně jako ostatní spolužáci počítal poslední dny, kdy řekne této škole sbohem.
„Počasí zase stojí za to“, pomyslel si. Výklad ho ani trochu nezajímal. Vzal do ruky mobil a zapnul chat. Byl pravidelným návštěvníkem Lásky přes internet. Vešel tedy a zapojil se do hovoru. Po chvíli vstoupila komteska222.
„Tu neznám“, pomyslel si. Zašeptal jí „ahoj“ a poslal kytičku.
Komteska taky všechny pozdravila, ale připadala si mezi tou partou cizí. „F.E.N.I.X? Kdo to může být? No tak mu odpovím a zjistím to…“, řekla si.
„Ahoj, jak se máš?“, začala tak jako pokaždé. Chvilku si povídali, ale pak nějak nenacházeli společné téma. Jen je tak pozorovala, jak se tam všichni baví a nemohla najít tu správnou nitku, které by se mohla chytnout. „Frýdek-Místek? Řekl tady někdo Frýdek-Místek?“, zpozorněla. „F.E.N.I.X je z Frýdku jo? Konečně se mám jak zapojit“, pomyslela si a hned mu napsala. (pokračování)


JAK JSME SE SEZNÁMILI ?  Příběh paní Evy Šlesingerové


Jela jsem autobusem zpátky z dovolené směr z Třeboně do Prahy. Když
autobus zastavil na pražském nádraží a já čekala až řidič otevře
zavazadlový prostor přistoupil ke mně mladík a zeptal se: "Taky čekáte
na svou krabici?" Absolutně jsem netušila o jakou krabici mu jde, jestli
není blázen a tak jsem zabručela něco jako že "ne, nečekám". Rychle jsem
popadla svou tašku a pelášila do metra, kde jsem se schovala za tlustý sloup.
Bohužel metro dlouho nejelo a tak mě stihnul neznámý mladík dohnat a
začít žvanit. Dopadlo to tak, že jsem mu po několika stanicích dala raději
svůj telefon, abych se ho už zbavila a počítala s tím, že stejně nezavolá a
už ho nikdy neuvidím. Co čert nechtěl, ozval se a začali jsme spolu randit.
Vydrželo to asi 3 měsíce než jsme se rozešli, protože jsem měla
neodbytné nutkání, že opravdu magor. Pět let jsme se neviděli až jsme na sebe
náhodou narazili ve městě. A jak to dopadlo? Jsme spolu už skoro 6 let,
postavili jsme si dům, pořídili štěně a příští rok plánujeme svatbu.

Eva Šlesingerová